Pacient má právo na informace o svém zdraví, ne každý je na ně ale připraven
Nedostatky v komunikaci mezi lékaři a pacienty často vedou k nespokojenosti, ztrátě důvěry i k horší spolupráci pacientů. V oblasti onkologie jsou v tomto ohledu na obě komunikující strany kladeny zvlášť vysoké nároky.
Posel špatných zpráv
Lékaři většinou neradi sdělují pacientům nepříznivé informace. Mají často strach z emoční reakce pacienta a nevědí, jak se při ní zachovat. Proto raději mlčí nebo nesdělí pravdu.
Někteří lékaři se bojí, že vlivem negativní zprávy dojde k ohrožení zdraví nebo i života pacienta. Pokud se lékaři naučí postupovat psychologicky správně, tyto obavy nejsou na místě.
Proč komunikace vázne
Někdy se setkáváme s tím, že lékař se svým pacientem nechce vůbec o závažném zdravotním problému hovořit (často z důvodů časových, je plná čekárna apod.). Někteří lékaři s oblibou používají odborné termíny, kterým pacienti nerozumí.
Nebojte se zeptat – i několikrát!
Důležité informace by měl lékař znovu zopakovat a přesvědčit se, že pacient vše pochopil. Nepřikyvujte jen ze zdvořilosti. Rozhovor musí být oboustranný. Zapojte se do dialogu, nenechte lékaře, aby se ptal jen on. Někdy si lékaři nevšímají aktuálního stavu pacienta. Pokud nám není dobře nebo máme bolesti, nevnímáme příliš, co nám kdo říká. Nebojte se na tuto skutečnost upozornit.
I ruce a nohy mluví
Během rozhovoru musí být v souladu verbální (slovní) a nonverbální (mimoslovní) projev. Jestliže lékař závažnou informaci řekne ledabyle, pacient se může domnívat, že asi „o nic nejde“.
Chcete slyšet pravdu?
Onkologicky nemocným by se měla říkat pravda o jejich chorobě, její závažnosti i prognóze do budoucna. Nejistota je ještě tíživější a velmi zatěžuje psychiku. Někdy si pacienti představují obraz nemoci zbytečně ještě horší, než odpovídá skutečnosti. Různé „úhybné manévry“ jsou eticky nesprávné, lež zůstává lží. Ale na druhou stranu řada lidí se pravdy bojí, není na ni připravena a nechce ji slyšet, a lékař to samozřejmě musí respektovat.
Každý pacient reaguje jinak
Část pacientů špatnou zprávu o svém onemocnění rozumově i emočně přijme. Prožívají viditelný smutek, ale současně se ptají, co dál, co se s tím dá dělat.
Někteří jiní informaci přijmou rozumově, ale ne emočně – tváří se statečně, jako by se jich to netýkalo.
Další skupina pacientů odmítá sdělení přijmout jak rozumově, tak i emočně. Jsou přesvědčeni, že došlo k nějakému omylu, často se chovají neadekvátně (smějí se).
Jiní pak zprávu rozumově odmítají, ale emočně přijmou. Jsou smutní, třeba i pláčou, ale současně se snaží lékaři dokázat, že to, co říká, nemůže být pravda.
Pravdu už znám. A co dál?
- Promyslete spolu s lékařem, čím můžete k léčení přispět vy sami.
- Mluvte o problému se svými blízkými – také vaši rodinu vyvedla vaše choroba z míry a možná nevědí, jak se zachovat. Otevřený rozhovor může další spolužití usnadnit.
- Najděte si „spojence“. Mohou to být přátelé, kteří vás vyslechnou, může to být svépomocná skupina, může to být psychoterapeut, který vám poradí, jak na to.
(dog)
Zdroj:
Vymětal J. Základy lékařské psychologie. Psychoanalyt. nakl., 1994.
Jandík P. Sonda do psychologické situace onkochirurgického pacienta. Klinická onkologie 2005(3).
