Pokud právě vy jste se v těchto slovech (nebo myšlenkách) poznali, jste těmi pravými, pro koho jsme připravili toto téma. Protože autorka textu není lékařka, nýbrž terapeutka, která se zabývá touto problematikou z psychosociálního hlediska, nebudeme se zde zabývat měřením bazálních teplot, počtem vajíček, transfery… ale spíše tím, co znamenají problémy s početím potomka pro konkrétní páry a jak zvládnout úskalí léčby.
- Nemůžeme se s manželem shodnout, zda má cenu ještě pokračovat v léčení (vyčerpali jsme již všechny pojišťovnou hrazené cykly) a nebo zda uvažovat o adopci. Já bych se na to ráda informovala, muž si ale neumí představit, že by mohl přijmout cizí dítě.
Úvahy o adopci jsou častou alternativou k úvahám o IVF. Jako první o osvojení často začínají přemýšlet ženy, muži spíše chtějí vyčerpat všechny možnosti a až když vše selže... Manželé by se měli rozhodovat na základě kvalitních informací, proto lze jen doporučit, aby si o tom, co obnáší adopce, udělali dobrou představu. Může jim to ulehčit nejen v rozhodování, zda pokračovat (a jak dlouho) v léčení, ale také
posouzení toho, zda by byli schopni přijmout "cizí dítě za vlastní". Pokud se dohodnou, že adopce je alternativou, může jim to přinést určité uklidnění. Podobně jako adopce však může být pro manžele úlevná i jakákoli jiná představa o tom, jak smysluplně lze prožít život bez vlastního dítěte. Jde totiž o to,aby se IVF pro manžele nestalo jedinou osudovou možností, k níž už není žádná jiná alternativa a kdy neúspěch je pak o to tíživější.
Přidat nový komentář