Klasické rentgenové metody mají jednu zásadní nevýhodu: záření proniká jednotlivými částmi těla, ale znázorňuje je všechny v jedné rovině, "jednu přes druhou". I školený lékař pak někdy těžko odhaduje vzájemné vztahy zobrazených útvarů, nemluvě o tom, že sytý "stín" kostí překryje vše ostatní, co se znázorňuje méně zřetelně. Snahy zobrazit jednu, poměrně tenkou vrstvu (tomografie) byly jen málo úspěšné. Tento problém mohl být vyřešen teprve tehdy, když rozvoj výpočetní techniky umožnil souběžné zpracování velkého množství dat.
Chemoterapie (cytotoxická léčba) usmrcuje nádorové (i jiné) buňky. Při jejich rozpadu se do těla vyplavuje řada biologicky aktivních látek, tzv. mediátorů. Ty působí na receptory umístěné v trávicí soustavě a mozku a vyvolávají pocity nevolnosti různé intenzity až zvracení. Zejména zvracení nejenže pacienta zatěžuje až na samou míru únosnosti, ale často vede ke zhoršení jeho celkového stavu kvůli ztrátě tekutin a minerálů, a tím i k nižší účinnosti protinádorové terapie či zhoršení prognózy základního onkologického onemocnění.
„Role podpůrné léčby a péče je proto pro naše pacienty nezastupitelná. Podílí se významně na co největším možném omezení problémů způsobených jak samotným onkologickým onemocněním, tak jeho léčbou, která bývá mnohdy dosti náročná. Právě nevolnost a zvracení, především v souvislosti s chemoterapií, jsou velmi nepříjemnou komplikací, kterou však díky včasnému preventivnímu podání moderních antiemetických léků můžeme výrazně minimalizovat u naprosté většiny našich pacientů,“ říká prof. MUDr. Samuel Vokurka, Ph.D., z Onkologické a radioterapeutické kliniky LF UK a FN Plzeň, předseda Sekce podpůrné lečby České onkologické společnosti ČLS JEP.
I když jsou nevolnost a zvracení častými nežádoucími účinky chemoterapie, nepostihují každého pacienta při každé léčbě. A pokud se objeví, doba vzniku, závažnost, spouštěcí faktory a délka trvání obtíží se u jednotlivých pacientů mohou velmi lišit.
Vyšší riziko vzniku nevolnosti a zvracení vyvolaných chemoterapií (tzv. CINV – chemotherapy induced nauzea and vomiting) mají obecně ženy, lidé nad 50 let, dále ti, kteří mají sklony ke zvracení (při cestování, v těhotenství apod.), úzkostní pacienti a také abstinenti. Pravděpodobnost zvracení stoupá i tehdy, pokud se pacient mylně domnívá, že zvracení vyvolává každá chemoterapie, a tudíž nevolnost očekává. Dochází k tomu i v případě, že již prodělal negativní zkušenost s nežádoucími účinky při předchozí léčbě, což je zapříčiněno podmíněným reflexem vyvolaným psychickou asociací chemoterapie s nevolností.
Podle současných vědeckých poznatků se na vzniku nevolnosti a zvracení při chemoterapii podílejí různé typy mechanismů. Tzv. akutní CINV (rozvíjí se během 24 hodin po podání chemoterapie) jsou způsobeny především uvolněním serotoninu z buněk poškozených chemoterapií. Nevolnost a zvracení ale často přetrvávají i 2.–5. den po podání chemoterapie. Jedná se o tzv. opožděné CINV, na kterých se zase více podílí působení tzv. substance P na centrální nervový systém.
„Teprve objev mechanismu vzniku nevolnosti po chemoterapii, která je způsobená přímým podrážděním centra zvracení, umožnilo objevit účinnou léčbu a dokonce prevenci nevolnosti způsobené protinádorovou léčbou. Tím se zásadně změnila kvalita života onkologických pacientů, kteří už nemusí za svoje uzdravování platit daň v podobě nepříjemných zažívacích potíží,“ zdůrazňuje doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc., z Onkologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze.
Moderní léčba CINV proto kombinuje blokádu působení serotoninu v trávicím traktu s blokádou receptorů v centrálním nervovém systému. Obě účinné látky jsou dnes obsaženy v jedné tobolce a stačí její jednorázové podání před každou chemoterapií, aby pacienta ochránila před akutními i opožděnými CINV po celou dobu cyklu.
Podle Modré knihy České onkologické společnosti ČLS JEP „... adekvátní antiemetická terapie by měla být nedílnou součástí moderní onkologické terapie. Přesto v reálné praxi dostává antiemetika podle platných standardů pouze asi polovina nemocných.“
Na rizika spojená s chemoterapií by se proto pacienti měli svých lékařů ptát a měli by se aktivně zajímat o možnosti prevence, která vede ke snížení neúnosných příznaků nebo dokonce k jejich eliminaci.
