Otec pije hodně
Dobrý den, jako malá jsem si myslela, že je normální, že tatínkové vypijí denně 5,7,10 piv. Před víkendem si ten náš dělal vždycky zásobu, ale v neděli ráno stejně došla. Jeli jsme tedy do města nakupovat. On seděl v autě a piva jsem chodila nakupovat já. Někdy jsem byla vyslaná, abych piva nakoupila v hospodě, a to jsem nesnášela – smrad a vesnický opilci. Strašně jsem se styděla. To ten náš nikam nechodil - pil sám doma.
Táta pracoval jako vedoucí oddělení v jedné místní velké firmě. Byl poměrně vážený člověk. Když jsme potkali některé jeho kolegy, vždy se s nimi hlasitě bavil a byl velmi zábavný a asi byl u nich i oblíbený. Domů k nám žádné návštěvy nechodily a my jsme taky nikam nechodili – žádní přátelé, jen někdy návštěvy příbuzných. Mamce každý měsíc přidělil určitou sumu peněz na domácnost (velmi malou). Zbytek sloužil výhradně pro jeho „koníčky“ – pivo, televize, cigarety. Co nakoupila mamka bylo všech, co koupil ON bylo JEHO. Často měl záchvaty vzteku – mamce nadával a někdy ji i bil. Snědl hrst paralenů, zapil alkoholem a ještě si napustil teplou vanu – to pak byl úplně mimo. Neměl rád, když jsme jezdili na návštěvy k mamčiným rodičům. On sám tam nejezdil nikdy (před nimi se vždy na něco vymluvil). S mamkou jsme tam jezdily, když byl na služební cestě. Někdy nám to milostivě dovolil, i když byl doma. To pak ale po našem návratu byly u dveří kufry – že si máme jet k nim natrvalo (škoda, že to mamka neudělala). Mamka všechno snášela, nikdy si nikomu nepostěžovala. Bydlela s námi ještě jeho maminka. Ta byla moc hodná, ale stále HO omlouvala. Jednou v noci ze soboty na neděli strašně vyváděl – v neděli většinou jezdili na návštěvu mamčiny rodiče. Křičel, že jestli přijedou, tak je zabije. Strašně jsem se bála, tehdy jsem ještě nechápala, že nás jen deptá, že když by přijeli, bude milý a bude jim vyprávět a až odjedou, tak přinese ze skříně zase ty kufry …… Seděla jsem u okna a koukala k brance. Opakovala jsem si pro sebe:“ Nejezděte, nejezděte.“ U sousedů naproti zrovna zabíjeli prase. Všichni si mysleli, že se zájmem sleduji tu zabíjačku …… Nechtěla jsem jezdit nikam na prázdniny. Myslela jsem si, že když budu doma, tak mamku ochráním.
A tak to šlo dál. Mám mladšího bratra. Ten odešel na intr a pak vysokou. Domů jezdil na víkend, někdy radši zůstal na intru nebo na koleji. Když byl doma, šel radši otcovi z cesty. Nikdy se s ním nepouštěl do hádek. Já byla jiná. Jak jsem rostla, nesnášela jsem jeho všudepřítomné lahve od piva. Nenáviděla jsem jeho opilecké řeči. Párkrát byla hádka, po které mě vždycky zmlátil. Mlátil mě vždycky svýma velkýma těžkýma rukama do hlavy. Nekomunikovali jsme spolu. Dobře jsem se učila. Vždy jsem měla vyznamenání, ale na vysokou jsem jít nechtěla – stejně na ni nebyli peníze. Chtěla jsem si najít práci a jít pryč z domu. Když mi bylo nějak 18, jednou táta mamku škrtil. Skočila jsem na něj a bušila do něj. Tenkrát jsem mu řekla, že jestli to ještě jednou udělá, tak zavolám policajty. Myslela jsem to úplně vážně. Pak byl celkem klid, ale nemluvili jsme spolu. Vyhodili ho z práce. Postupně vystřídal několik zaměstnání – ze všech ho ve zkušební době vyhodili. Našla jsem si manžela, opravili jsme si starý baráček po jeho babičce. Máme 2 dcery. Mám se dobře. Babička – jeho maminka už byla stará, vzal si na ni ošetřování a musím říct, že se o ni staral moc hezky. Ke konci babička jen ležela – krmil ji, myl, přebaloval. Nikdy před tím doma nedělal žádné domácí práce – nikdy nevzal do ruky vysavač, nikdy neumyl nádobí. To byly přece ženské práce – ty on dělat nebude. Nutno říct, že bohužel nedělal ani ty chlapské – takže barák je ve velmi žalostném stavu. Naše vztahy se ale tím jak se staral o babičku hodně zlepšily. Někdy jsem mu s ní pomáhala. Umřela doma. Volal mi, že umřela, že než přijede pohřební služby, tak je potřeba ji obléknout do rakve. Mamka byla odjetá pryč – na srazu ze školy. Kupodivu jí to dovolil. Přijela jsem a babičku nachystala do rakve.
Babička zemřela a lepší časy skončily. Opět problém s prací. Nakonec jsem mu přes známého sehnala místo na dílně. Byla to pro něj potupa – fyzicky pracovat. On přece dělal vedoucího oddělení. Ale asi 3 roky tam vydržel a pak šel do předčasného důchodu. Čas od času něco potřeboval – půjčit auto, zaplatit dluh za elektriku. Říkal, že dřív živil on mě, tak teď budu živit já jeho. Po odchodu do důchodu se mohl se tedy k pití a k práškům vrátit na plný úvazek. Bylo to horší a horší, ale jakž takž jsme spolu vycházeli. Asi před 2 roky mi zavolal. Byl opilý a strašně sprostě mi vynadal. Asi měsíc jsem tam nebyla, pak jsem přijela, nemluvil se mnou. Od té doby jsme se jen zdravili. Z mé strany povinné návštěvy probíhaly tak 1 x měsíčně (hlavně kvůli mamce). ON k nám na návštěvu nepřijel nikdy, nikdy mně ani vnučkám, ani mému manželovi nepopřál k narozeninám. Snažila jsem se najít nějaký vhodný moment k návštěvě – třeba ráno to s ním ještě docela šlo. S dětmi si i povídal. Tento týden jsem vzala děti a jely jsme k rodičům na návštěvu na kolech. Nebyl to dobrý nápad. Otec byl úplně na mol. Jen mně uviděl , začal na mě křičet – nebylo mu moc rozumět. Hned jsme začali odcházet. Jak jsem se k němu otočila zády, srazil mě ze schodů. Nic se mi nestalo – nemá už ani sílu, bylo to jen takové žďuchnutí. Ale dcery jsou z toho v šoku ještě teď. Nemohla jsem je vůbec uklidnit. Zamknul za námi dveře a v domě zůstaly moje boty. Holky si je naštěstí stihly vzít. Křičel za mnou, že jsem zrůda a že už mě nechce nikdy v životě vidět. Manžel byl na služební cestě a jít si půjčit boty k sousedům jsem se styděla. Jela jsem tedy domů 5 km na kole jen v ponožkách. Zavolala jsem bráchovi, co se stalo a poprosila ho, ať se tam jede podívat. Potvrdil mi, že otec pije hodně. Občas tam bratr zajede ale otec je nalitej skoro vždy. Mamka dělá jakoby se nic nedělo. Dokonce na něj mluví, jako na úplně normálního člověka. Myslím, že teď jí neubližuje.
Co s ním můžeme dělat? A jak se k němu chovat? Po dobrém a dělat, že je vše v pořádku? Nebo na něj máme jít rázně? On ale přece problém nemá, on je úplně v pořádku. Má silnou cukrovku – píchá si inzulín a bere léky na vysoký tlak. Popravdě řečeno se divím, že to jeho tělo takto dlouho vydrželo.
Nemůžu se zbavit pocitu vinny. Připadám si za jeho problémy zodpovědná. Že se o něj musím postarat. Je to přece můj táta. Co mám dělat?
Pavla
Specializace: Praktické lékařství pro dospělé Pracoviště: Ambulance praktického lékaře Benátky nad Jizerou
Dobrý den, otec je dlouhodobě závislý na alkoholu, do jaké míry ubližuje matce, to musíte po...
MUDr. Miroslav Sekot
Specializace: Psychiatrie, Psychoterapie Pracoviště: Hélio - centrum pro duševní zdravíDObrý den Pavlo , je vidět že jste se z toho potřebovala asi nějak vypsat. Po pravdě řečeno ...
