„Poté, co synovi zjistili cukrovku, jsem se ho bála poslat samotného i do školy, natož samotného na tábor,“ přiznává paní Marta, maminka dvanáctiletého diabetika. Ovšem dnes, pět let po nástupu nemoci, už je Martin pravidelným členem kolektivu dětí, které se schází o prázdninách na táboře pro diabetické děti u Orlické přehrady.
Jestli čekáte, že na táboře malých diabetiků se probírá jen zdraví, byli byste překvapeni. I když se najde čas na konverzační mapy a informace od edukačních sester, v podstatě jde o stejný tábor, na jaký jezdí zdravé děti. „Mám cukrovku, no co, nejsem kvůli tomu žádná chudinka,“ shrne patnáctiletý Jakub, kterého si musíme „ulovit“ na hřišti nad táborem. Nemoc, kterou má už pět let, ho prý neomezuje ani ve sportu, ani jinak. Což ostatně ukázal i v rámci „olympijského dne sportu“, se kterým za dětmi přijeli vojáci.
Jak malí a dospívající diabetici svou nemoc vnímají, jak cukrovka ovlivňuje jejich život, jaké informace o své nemoci vlastně děti mají. Na to jsme se šli zeptat.
Většina z nich má cukrovku od velmi útlého věku, takže si moc nepamatuje na pocit, který měli poté, co jim ji lékaři zjistili. „Mamka brečela,“ to je nejčastější odpověď. Stejně jako to, že je nová životní situace v první chvíli až tak nezaskočila, protože si nedovedli představit, co je čeká.
Jak na jejich nemoc reagovali ostatní členové rodiny? „Nevím, že bychom museli něco měnit. Snad jen to jídlo jsme trochu řešili, ale jen do té doby, než jsem se naučil sám počítat výměnné jednotky,“ vzpomíná Vojta. Na otázku, jestli jim cukrovka něco sebrala, se skupinka dospívajících shodne ve vteřině: čokoládu, sladkosti. „Pořád dokola jsem se ptal, jestli budu ještě někdy moct jíst čokoládu,“ přiznává Jakub.
Podle toho, co říkají, naučí se děti velmi rychle s nemocí žít, hlídat si jí. Ačkoli z rozhovorů s maminkami vyplynulo, že ve školních jídelnách nebyl problém se domluvit na odvažování vybraného jídla, děti mají jinou zkušenost. „Ve škole v jídelně to nefungovalo vůbec. Nezajímalo je, jestli mám cukrovku, neměli čas ani chuť jídlo vážit,“ tvrdí většina z nich. I proto se většina dětí chodila najíst domů, nebo se velmi rychle naučila porce jídla odhadnout a podle toho si dávkovat inzulín. Většina z nich má cukrovku minimálně pět let a za tu dobu už má v hlavě přepočet porcí jídla na výměnné jednotky, ale přiznávají, že někdy potřebnou dávku inzulínu i odhadují. „Neříkejte to před panem doktorem, ale až tady, při konverzačních mapách, jsem zjistil, že dělám v přepočítávání jídla na výměnné jednotky, chybu. Jsem rád, že jsem ji napravil – a dozvěděl se i další zajímavosti o tom, jak řešit, když potřebuji kompenzovat třeba při fotbalovém zápase,“ přiznává jedenáctiletý kluk.
Jaké to je si poprvé píchnout dávku inzulínu, vyzvídáme. Vypadá to, že mladí diabetici jsou „drsňáci“, pro které nebylo problém si chopit se inzulínového pera hned v nemocnici při stanovení diagnózy. „Nenechala bych nikoho dát mi injekci, ještě by mi mohli ublížit,“ směje se Simona. Ani její vrstevníci nepovažují aplikaci inzulínu za něco, čím by se měli zabývat. Většina za nich má za sebou zkušenosti s aplikačním perem i inzulínovou pumpou. Mezi děvčaty v této skupině přitom vítězí pero. „Je méně nápadné, nemusím ho nosit na těle, takže nepřekáží, pumpa je vidět pod oblečením a hlavně pod letními šaty a třičky,“ vysvětluje Adéla.
Nejčastější mýty o cukrovce najdete zde.
Chceme vědět o nemoci co nejvíc
Ačkoli mladí diabetici vypadají, že svou nemoc spíš ignorují, o informace odborníků mají velký zájem a rádi využijí zkušeností edukační sestry z diabetologické ordinace. Ptají se hlavně na to hypoglykemii. Proč přichází hlavně v noci, jak ji spolehlivě zahnat a jak jí předejít.
S hypoglykemií mají už zkušenosti. „Když přijde, mohu to využít a dát si něco dobrého, třeba čokoládu,“ usmívá se Simona. Hned se ale dozví, že právě čokoláda je v případě hypoglykemie špatné řešení. „V čokoládě je hodně tuku a právě tuk blokuje vstřebávání inzulínu. Lepší je tedy glukózový bonbon, nebo cereální tyčinka bez čokolády,“ vysvětluje edukační sestra.
O tom, že cukrovka nemusí znamenat sladkostní celibát, se dočtete v tomto článku.
O své chorobě chtějí vědět co nejvíc a klidně o ní mluví i se svými kamarády. „Když se někdo zeptá, tak jim to řeknu, ale spíš to vědí jen nejbližší a trenér nebo učitel,“ shodují se dívky. „Řekl jsem to všem, ať je klid,“ prohlašují chlapci.
Na táboře se toho dost dozvím
Pravidelný tábor pro mladé diabetiky, pořádaný Sdružením rodičů a přátel diabetických dětí, nabízí dětem i rodičům jistotu, že budou pod lékařským dohledem, že se dozvědí novinky o nemoci, mohou konzultovat případné potíže nebo si vyměnit zkušenosti s ostatními. „Když si potřebuji sehnat nový glukometr, zeptám se ostatních, jaké zkušenosti mají, který by mi doporučili. O tom, jakou pumpu nebo pero, se ale radím se svým doktorem,“ říká Honza, který ale právě na základě zkušeností ostatních vyměnil pumpu za pero. „Dělám karate, s perem nemusím tak hlídat kam mne kdo praští,“ vysvětluje.
Právě na táboře je spousta času na to, aby se děti dozvěděly, co je zajímá – kompenzace, výměnné jednotky, moderní metody léčby i kompenzační pomůcky, ale i komplikace, které cukrovku provází.
Přidat nový komentář