Dědičné nemoci, které jsou způsobené mutaci v jednom jediném genu, nazýváme monogenní choroby a jejich dědičnost se řídí tzv. Mendelovými zákony. Je jich popsáno několik tisíc, a k nejznámějším a nejčastějším patří hemofilie A, trpaslictví, fenylketonurie, Marfanův syndrom, adrenogenitální syndrom, či cystická fibróza.
Nejčastějšími typy dědičnosti jsou autozomálně dominantní a recesivní a dědičnost vázaná na pohlaví, kdy chyba je na X chromozomu. Specifickým případem je tzv. mitochondriální dědičnost.
Při dědičnosti autozomálně dominantní a recesivní je chyba na některém ze 44 nepohlavních chromozomů. V případě dědičnosti dominantní mají potomci postiženého riziko až 50 %, že budou stejně postiženi, v případě dědičnosti recesivní až 25 %. Postižení nezávisí na pohlaví. Je nutné vědět, že genetika "nemá paměť". Proto pro každé další těhotenství platí vždy stejné riziko.
Příkladem autozomálně dominantních chorob jsou achondroplazie (chondrodystrofie), která je nejčastějším typem trpaslictví, či Marfanův syndrom (porucha pojiva s nápadně vysokou asthenickou postavou a dlouhými prsty). Na příkladu těchto chorob bych ráda uvedla, že monogenní poruchy nejsou výsadou dnešní generace, ani lidského druhu. Na prehistorických nálezech kostních ostatků bylo prokázáno, že se achondroplazie vyskytovala odedávna. Achondroplazie se také vyskytuje u domácích zvířat, například skotu, prasat nebo psů. Mutace nemusí být vždy handicapem, může svého nositele i zvýhodnit. Marfanův syndrom měl houslista Paganini, který díky dlouhým "pavoučím" prstům zahrál skladby, které nikdo před ním nezahrál. Marfanův syndrom měl i prezident Lincoln.
Příklady autozomálně recesivních chorob, které se v naší populaci vyskytují nejčastěji, jsou cystická fibróza (každý 25. z nás je nositelem mutace), fenylketonurie, adrenogenitální syndrom (u těchto dvou chorob je asi každý 40. přenašečem) a většina poruch metabolismu. U autozomálně recesivní dědičnosti je důležité si uvědomit, že čím jsou si lidé více příbuzní, tím je větší pravděpodobnost, že nesou tytéž vlohy -- tedy i chyby. Z literatury víme, že každý člověk nese asi 8 závažných chyb, které, protože jsou recesivní, se klinicky neprojevují.
V případě, že se setkají rodiče, kteří nesou stejnou chybu, a tu oba předají svému dítěti, dochází k rozvoji postižení. U příbuzenských sňatků je tato pravděpodobnost vyšší než v běžné populaci. Proto u příbuzenských sňatků (bratranec-sestřenice) provádíme testování alespoň tří nejčastějších chorob. Záludnost tohoto typu dědičnosti je právě v tom, že přenašeči jsou zcela zdraví, a postižené dítě je pak šokem pro celou rodinu. Také nejčastější otázkou bývá : "Paní doktorko, jak je to možné, u nás v rodině se nikdy nic takového nevyskytlo?"
Dalším častým typem je dědičnost vázaná na pohlaví, kdy chyba je na X chromozomu, tzv. X recesivní. V tomto případě bývají ženy zdravé a muži postižení. Tyto ženy-přenašečky mívají 50 % synů nemocných a 50 % jejich dcer chorobu přenáší dále na své potomky. Typickým příkladem je hemofilie A (těžká porucha krevní srážlivosti), nebo Duchennova svalová dystrofie (svalové postižení, které vede k invalidizaci a smrti chlapců).
Specifickým případem je tzv. mitochondriální dědičnost. Mitochondrie jsou drobné útvary v buňce (organely), které zajišťují buňce energii -- jakási buněčná elektrárna. Mitochondrie obsahují svůj malý kousek dědičné informace. Pokud je tato informace chybná, neplní mitochondrie svoji důležitou funkci. Důsledkem je řada problémů od svalové slabosti až po těžké duševní a tělesné zaostávání. Protože mitochondrie jsou obsaženy jen ve vajíčku, dědí se tato chyba pouze od matky, tzv. maternálně.
U mnoha tzv. mendelovsky dědičných chorob se projevuje široká variabilita příznaků jak mezi jednotlivými postiženými v rámci rodiny, tak mezi rodinami. Proto zejména v případě izolovaných případů, kdy je postižen jen jeden člen rodiny, bývá vyšetření složité, vyžaduje speciální vyšetření a je časově i finančně náročné.
U mnoha monogenních chorob byla podstata chyby (mutace) přesně určena a je možná diagnóza pomocí analýzy DNA. V takových případech jsme schopni rodinám "v riziku" nabídnout prenatální diagnostiku DNA analýzou z buněk plodu.
V České republice i ve světě se zavádí v rámci programů asistované reprodukce tzv. preimplantační diagnostika, kdy se provede genetická analýza buňky embrya ještě před zavedením do dělohy. Nezbytnou podmínkou všech těchto vyšetření je, aby se rodina ke genetické konzultaci dostavila včas, tedy ještě před plánovaným těhotenstvím.
Přidat nový komentář