Výchova synovce
Dobrý den, měla bych dotaz na výchovu mého synovce. Je to syn mojí mladší sestry, sama děti nemám. Přesto mám obavy, pocházející z vlastních zkušeností z dětství.
Synovci je 3.5 roku a má mladší sestřičku 7 měsíců. Žijí sami s mojí sestrou bez otce, který je v Anglii a jezdí za nimi několikrát do roka. Myslím, že v tom to ohledu, že by jejich rodina nebyla funkční kvůli nepřítomnosti otce takový problém není, nakonec se k nim vráti. Vidím problém v sestře, která používá malinko zvláštní výchovu. Je ke svým dětem, neuvěřitelně hodná, milá a laskavá, ale není důsledná. Malý začíná mít manýry rozmazleného děcka. Slovně a fyzicky napadá dospělé, má sprosté a urážlivé poznámky. Chápu, že je to malé dítě a v podstatě si neuvědomuje rozsah svého chování. Sestra to buĎ úplně ignoruje, nebo mu domlouvá něco ve smyslu, že to bude maminku mrzet,když to bude dělat dál. Nebo používá tresty ve formě vyhrožování, např. nepůjdeš k babičce, řeknu to panu doktorovi atd. Synovec se po takové výhružce sice zalekne a pak se začne vztekat, ale nemyslím, že to má nějaký dlouhodobí efekt.
Myslím, tak malé dítě není úplně schopné empatie v takovém rozsahu jako dospělý člověk, aby to už nikdy neudělalo a chápalo bolest druhého. Spíš se naučí, že maminku to sice mrzí, ale o ostatních to nikdo neřekl. Naučí se podvádět a obcházet překážky, místo aby se jim stavilo čelem s podporou rodiče. Myslím, že i když v dnešní době nejsou fyzické tresty v módě, taky na zadek, místo sáhodlouhého vyčítání, by bylo mnohem účinější, ne pokaždé a kvůli každé kravině tak to nemyslím.
Na mě takovou vyčítavou výchovu aplikoval otec, kde jakou prkoninu mi nekonečně dlouho vyčítal, trpělivě mi vysvětloval jak moc jsem všem ublížila, jak to mrzí především jeho, že jsem zlé dítě a nemám nikoho ráda jinak bych nikdy nic takového neudělala, dokud jsem nezačala brečet a pokračoval dál, poslední fáze byla vynucování omluvy. Matka mi nikdy nepomohla raději se někde zavřela aby mě neslyšela. Jsem si 100% jistá že jsem nikdy, nikdy neprovedlanic tak hrozného abych si zasloužila takový trest. Jeho výchova trvala roky, v 8 letech jsem chtěla vyskočit z okna abych jim dál neubližovala. Později jsem se na učila obcházet problémi, hlavně aby se to nedozvěděli rodiče. Nechválilo se, ale jen trestalo, prostě dostala jsem špatnou známku, prostě to neřeknu a počkám až se na to přijde, přece si nebudu nechat nadát za každou zvlášt.
Teď s odstupem vím, že to bylo celé špatně, mohla jsem být někde úplně jinde.
Chápete proč se bojím o synovce? Nemyslím, že by se sestra nakonec chovala úplně stejně jako naši a nechala to zajít tak daleko, ale mohlo by se stát. Děkuji za odpověď. A naši rodiče jsou učitelé na základní a střední škole, žádní alkoholici nebo socialně slabí.
Dobrý den,
omlouvám se, ale tento dotaz prosím směřujte na odborníky v oboru pedagogicko-psyc...
