Jen dotaz nestačí aneb Jak se zjišťuje dodržování léčby

Je tomu již více než 40 let, co se lékaři poprvé sešli nad otázkou adherence k léčbě. Od té doby došlo k objevu mnoha moderních preparátů, které při správném užívání lidem jednoznačně pomáhají. Nedodržování terapie se proto stává stále palčivějším problémem. Za uplynulá desetiletí byla vyvinuta celá řada metod, jak adherenci hodnotit. Některé fungují více, jiné méně, ale žádná z nich není zatím brána jako standardní nebo nejlepší.

1. Zeptáme se

Logicky jde o nejlevnější a nejjednodušší přístup. V ordinaci se lékař většinou ptá přímo, pro účely výzkumů se využívají dotazníky. Ty mohou být navržené buď na míru pro danou studii, nebo existuje několik standardních, vyzkoušených typů. Příkladem je třeba dotazník BMQ (beliefs about medicines questionnaire), který zkoumá, jestli pacient důvěřuje lékům a lékařům – jak těm svým, tak i obecně. Problémem této metody je, že ačkoliv tím jdou sami proti sobě, pacienti svou nonadherenci mnohdy ze studu či strachu nepřiznají. Buďto lékařům zalžou, nebo zvolí „neúplnou pravdu“. Na otázku „Berete léky?“ mohou například s klidným svědomím odpovědět ano, i když je několik měsíců neužívali a znovu začali jen pár dní před kontrolou.

2. Spočítáme pilulky a recepty

Způsobem, jak kontrolovat užívání léků, může být elektronické počítání tablet (víčko lékovky spojené s mikroprocesorem zaznamenávajícím její otevření) nebo analýza výdejů z lékárny. První přístup nám řekne více i o dodržení času užívání, druhý je zase vhodný pro velké skupiny pacientů a dlouhá časová období. V minulosti se tyto metody osvědčily a vedly k řadě objevů ohledně odpovědnosti k léčbě. Řešení s mikroprocesorem je však drahé a nelze ho použít u každého, při analýze výdejů bývá zase velká míra zkreslení. Pacient si totiž může léky obstarat i jinak nebo jejich vyzvedávání ukončit z odlišného důvodu, než je nonadherence.

3. Změříme množství léku

Zjišťování koncentrace léku nebo jeho odpadních produktů v krvi nebo v moči se zdá být nejspolehlivější metodou. Mnohdy tomu tak ale bohužel není. Pacient může výsledek jednoduše ovlivnit tím, že bere léky pouze před plánovaným odběrem. Nemusí jít o vypočítavost, ale o strach z kárání ze strany lékařů. Metoda je samozřejmě také drahá a nepraktická – není možné všechny pacienty neustále honit do laboratoře. S výjimkou případů, kdy je koncentraci nutno sledovat pro zabránění vedlejším účinkům léčby, se tak tento přístup zatím používá jen experimentálně.

Pro co nejdokonalejší zhodnocení adherence je ideální zkombinovat více z uvedených metod a nikdy při tom nezapomenout na otázku „proč“. Pohnutky a názory člověka nám totiž o jeho přístupu k léčbě řeknou ze všeho nejvíc.

Proč to lékaři dělají?

Nonadherence neboli nedodržení předepsané léčby je překážkou jak při léčení pacientů samotných, tak i při výzkumech účinnosti léčiv. Příkladem je studie z roku 2006, která sledovala vliv tablet s vápníkem a vitamínem D na předcházení zlomenin u osteoporózy. Po dobu 7 let pacientky nevěděly, jestli berou tento lék, nebo placebo – neúčinnou cukrovou pilulku. Když poté vědci výsledky vyhodnotili, byli zklamáni – v léčené skupině nebyl výskyt zlomenin nijak významně snížený. Později však jiní odborníci výstupy přehodnotili a doplnili informace o adherenci. Vyšlo najevo, že spousta pacientek preparáty nebrala tak, jak měla. U těch, které léčbu dodržely, bylo riziko zlomenin sníženo o celých 29 %.

Zdroje: www.remedia.cz

Vermeire E., Hearnshaw H., Van-Royen P. Denekens J. Patient adherence to treatment: three decades of research. A comprehensive review. J Clin Pharm Ther 2001; 26: 331–342.

Cramer J. A., Benedict A., Muszbek N., et al. The significance of compliance and persistence in the treatment of diabetes, hypertension and dyslipidaemia: a review